sobota 31. října 2015

Děti zatepleny

A mají velkou radost, jsou prý frajeři. Jen ten nejmenší ne a ne tu čepici nechat na hlavě. Ale s tím se tak trochu počítalo.
Stihla jsem je nakonec ještě včera a na konci dne jsem byla ráda, že jsem ráda :-)
Jen mě mrzí, že opičí látky už bylo málo a tak Trojka dostal jednobarevnou čepici do barvy. Ale nevadí, frajer je i tak.



Jednička trval na tom, že si nechce svou soupravu plést s bráchovou. Své jméno napsat a přečíst umí, proto jsem si rovnou vyzkoušela další funkce nového stroje.


Dvojka číst neumí ani trochu, tak dostal konflíkové medvídky, aby si taky hned poznal svoje. Trval na tom, že nějakou značku potřebuje, můj argument, že nepodepsané je logicky jeho, nevzal.


pátek 30. října 2015

Recyklace noční košile

Tuhle noční košili jsem nenosila roky. Je mi malá už asi pět let. Možná déle. Dnes jsem chtěla šít čepice a nákrčníky klukům. Protože jsem ale nechtěla střihnout do pěkné látky jen tak načisto, zkusila jsem si to nanečisto z noční košile. Udělala jsem si set čepice a nákrčník na mé vycházky s holema (nordic walking). Chodím až večer a to už je občas pěkná zima a já na krku prostě potřebuju cítit teplo. Myslím ho budu nosit i doma, je mi v něm příjemně. Podšito je vše fleecem a tak výletům už nic nebrání. A ani šití těch pro kluky, už vím co a jak a střihy sedí na jedničku :-)

Střih na čepici je z Ottobre 4/2014, je tam až do velikosti 56, takže jsem si vytáhla tu a sedí hezky, jinak na děti bude asi o fousek větší, což je i docela žádoucí, vydrží jim déle.
Nákrčník se dělá tak, že si změříte obvod hlavy (v mém případě 57), takto široký si ustřihnete pruh, vysoké na dospělého asi 30cm, u dětí 25. Oba obdelníky (venkovní látka i ta vnitřní zateplovací) se dají na sebe a sešijí přesným postupem, který je tu (ale tu jsem to nepobrala a třikrát párala) nebo lépe tu.
No a kdyby se dělal nákrčník jen z úpletů, je dobré střihnout ho trochu užší, cca o 5cm. A sedí fakt nezky, nikde netáhne, není velký kolem krku, že by pod něj foukalo.

Na nákrčníku jsem zachovala obrázek psa z noční košile.



A maskovaný zločinek na úplný konec :-)


Už se těším až i sobě udělám nějaký parádní z krásných látek. Má mi přijít krásná teplákovina, tak že by...?

Sváteční procházka

Cíl cesty zněl lákavě. Zřícenina Dolní Loučka, pak monstrózní železniční most přes údolí, procházka podél řeky. Paráda. Trojku do šátku, psa na vodítko a šli jsme. Jooo, vyvedená z omylu jsem byla hned na začátku, kdy šipka na zříceninu ukazovala do velmi strmého kopce, úzká cestička se klikatila mezi velkými kameny a stromy. Jo, proč ne, ten kousek zvládnu, i když si nevidím pod nohy a pak už to bude pohoda. Nebyla. Pak se šlo po hraně skály, napadané listí trochu bránilo vidět cestu a dítě na břiše ještě víc. Dvojku jsem tlačila do kopce za batůžek, kdyby náhodou upadl, aby mi ze srázu nespadl. Jednička šel jak horolezec první, nakonec muž s tahacím psem. A takto asi půl hodiny. Zvládli jsme to! Pohled nahoře byl dokonalý, okolí zříceniny až pohádkově nádherné. Všude napadané žluté listí, mírné přítmí a barva listí působili přímo kouzelně. Jen mírný problém nakonec, kudy dolů? Původní trasou fakt ne, to bylo o život, takže prostě rovně dolů lesem a doufat, že nikde nebude skalní převis. Nebyl, prudkými cestičkami v listí jsme se dostali bezpečně dolů k řece (kde jsme si ve vodě vyzvedli psa, který okamžitě využil příležitost a vyráchal se) a pak už ten monstrózní most.
Nebýt trasy, která mi přijde pro malé děti a maminky s dítětem v šátku fakt nebezpečná, řekla bych, že byl výlet naprosto dokonalý. Příroda tak krásná, až se srdce místy zastavuje. Údolí jako z pohádky, podzimní den jako malovaný.



Tohle byla ta mírnější část stoupání...













Bezpečnější cesta dolů...


Stavení stylem zapadají do malebného rázu údolí a tohle bylo před jedním z nich. Prostě idylka.




Když se nedaří

Hrozně jsem se těšila, až budu tyhle tepláky šít. Tento styl kapes se mi hrozně líbí. Věděla jsem, že střih má malou zvláštnost, tedy že je zadní i přední díl totožný. Jen jsem nevěděla, co to ve výsledku udělá. Postup jsem si myslela, že mám načtený, přišel mi s krásným výkladem e-mailem. Ale realita byla jiná. Vše špatně. Od začátku do konce, včetně cedulky všité opačně. A když jsem nakonec hotové dílo chtěla nafotit, foťák zahlásil vybitou baterku a telefon nefunční aplikaci fotoaparát. Prostě ani nafotit to nešlo :-) Výsledek střihu jen ten, že dle mého názoru to dělá vepředu trochu "pytel", ale Jednička je s tím takto maximálně spokojený a jsou to prý miliónové tepláky. No tak o.k.
Kapsy nakonec jen jako ozdoby, vlastně takové falešné kapsy. Jednička teď všem schválně dává za úkol sáhnout mu do kapsy a pak se směje, že je napálil a žádné kapsy nemá.


 Tady vypadají lemy každý jinak široký, zase tak nepovedené to není, je to jen špatně vyfocené :-)


neděle 25. října 2015

Pozdimní šití

Softshellky pro neteř. Dnes je mám předat, ráno v 7 jsem nad to sedla. Jsou hotové. Vůbec nic nestíhám, Jednička potřebuje ty stejné a vůbec nevím, kdy se k tomu dostanu. Ono totiž šít a u toho chytat začínajícího chodce, který všude vleze, vše vyhrabe, odevšad skáče (a padá), to prostě nejde dohromady. Hlavně mi u toho hrabe šuplíky, bere si věci jako jsou nůžky a špendlíky, rozhrabává nitě. No moc to nejde.

Ale zpátky ke kalhotám. Jsou ze zimního softshellu, střih ověřený (šila jsem tady a tady).

Abych to neměla tak jednoduché, rozhodla jsem se, že střih povýším ještě o další stupeň. Přidala jsem do pasu průchodky a totéž do spodního tunýlku. Ten jsem udělala taky na stahování. A jsem na sebe hrdá, že jsem vymyslela jak na to :-)







Zase celé prošité ve švech a jako třešinka na dortě jsou pěkné reflexní nažehlovačky od Engrosu. Juchů. Teď ještě aby držely, protože na tento typ softshellu se musí se žehličkou opatrně a nevím, co udělá nalepení na nižší stupeň. Necháme se překvapit :-)








středa 21. října 2015

Žádný strach, zajíčku

Tak tato knížka si mě okamžitě dostala. Ilustracema, textem, příběhem. O síle kamarádství, o strachu a s krásnýma ilustracema k tomu. Četla jsem si ji i sama, je opravdu moc krásná a dosud jsem o ní nikdy neslyšela. Podělím se s vámi :-) A omlouvám se za fotky, ale já nevydržím čekat, až bude lepší světlo ;-)








Stala se nám taková věc

A ne ledajaká. Velký a krásný důkaz toho, že hodní lidé nevymřeli. Že ještě jsou takoví, kteří udělají jen tak, pro radost, něco pro druhé. A chtějí za to jen tu radost. Prostě je těší, když udělají radost, sami se nabídnou a neváhají.
Nedávno jsem u Nicenky napsala, že knihu Človíčkova dobrodružství bych taky moc chtěla, ale nejspíš na ni v Alberovi nenasbíráme. Na Krysáky jsme nakonec nasbírali, na Človíčka ne. Ozvala se mi tehdy naprosto neznámá paní Magda, že ji doma po synovi má a pošle mi je. Jen tak. Prostě pro radost. No chápete to? Včera přišel balíček a rozhodně v něm nebyl jen ten Človíček. Byly v něm nádherné knihy a ještě dinosauří nálepky a pexeso. No prostě Vánoce v říjnu.
Magdo, ještě touto cestou moc a moc děkujeme a určitě vymyslíme, čím potěšit ;-)


Piko Dinosaurus, Žádný strach, zajíčku a asi půlka Dětského obrázkového slovníku, byly přečtené hned včera. Medový hrníček má přečtenou asi polovinu.

A o dvou z těchto knížek jste ode mě neslyšeli naposledy, jedna je tak moc kouzelná, že si zaslouží zvláštní příspěvek a jedna je natolik užitečná, že ta taky ;-)

Abych nezapomněla, ještě přišel taky Slabikář Ferdy mravence, který ale doma už máme a tak jsme ho darovali naší malé kamarádce. Kterou mimochodem byla opravdu velmi nadšená. A tak se podařilo tu radost šířit ještě o kousek dál.

úterý 13. října 2015

Co vlastně jím?

Dlouho jsem nad tímto příspěvkem přemýšlela. Já se vlastně nestravuju nějak zvláštně. Ale přesto je to asi jiné než u většiny lidí kolem  mě. Ale já to napsat slíbila a sliby se mají plit.
Rovnou upozorňuji na fakt, že toto vše dokážu dodržet jen doma, jinde mi to prostě nejde a ani to není moc proveditelné. Taky nemám zatím takovou disciplínu. Ale makám na tom. Ono prostě shánět kváskový žitný chleba uprostřed Lipna nebo odmítnout maminčinu rajskou (s cukrem a bílou moukou) pro mě prostě není možné :-)

Takže, prosím vstupte do mého světa stravování.

Nejdříve trochu obecně.
Celkově si dávám pozor na sacharidy. Že nejím bílý cukr je samozřejmé, nejím ale ani ten třtinový a od určité doby jsem naprosto vynechala i med a různé sirupy. Ty dávám dětem, milují je, například agávový a datlový. Já si obvykle vystačím se sladkou chutí potravin a kde náhodou ne, tam si vypomůžu například namočenými mixovanými rozinkami, přidáním kustovnice nebo například ovesné kaši hodně pomůže uvařit ji v ovesném či rýžovém mléce. Sojovému se spíše vyhýbám, neměly by ho děti a tak ho ani nekupuju. A když už by mi to sladké jooo chybělo, tak mám v šuplíku tekutou stévii z DM a použiji tu.
Naprosto se vyhýbám bílé mouce. Nejen té pšeničné, ale i té rýžové a kukuřičné (a že jich je všude dost). Kupuji celozrnnou mouku, hlavně špaldovou, taky žitnou (hodí se i na umytí vlasů a jak dobře...), k tomu pohankovou. Víc jich není třeba. Rýži celozrnnou basmati, těstoviny celozrnné. Hodně podobné těm pšeničným jsou pohankové, tedy rodina je přijala nejlépe, mně chutná většina, kromě ječných, ty fakt ne.
Ovocem šetřím (u sebe), stačí dva kousky denně, více je už příliš mnoho sacharidů pro mé redukční stravování. Úplně vynechávám banány.
Naopak zeleniny si dopřávám neomezeně (neplatí pro brambory, kukuřici a hrášek, zase ty sacharidy).
Mléko se snažím trochu omezovat, nahrazuji ho sojovou smetanou, rýžovou smetanou, někde nahradím vyvařenou vodou z ovesných vloček.
A jak dosáhnout vaření bez cukru a mouky? Třeba u omáček? Uvařit a rozmixovat zeleninu je to největší kouzlo, které existuje. Je to krásně sladké, krásně husté a stačí například přidat jen kopr a koprovka je na světě. (Třeba dnes takto udělám houbovou omáčku.)

Den začínám sklenicí vody a jablkem. Na těch jsem docela závislá. Jím čtyřikrát denně - snídaně, oběd, svačina a večerě. To vychází tak akotár na jídlo každé 3.5 až 4 hodiny.
Snídám kaše ve všech podobách (ovesné, žitné, ječné, pohankové). Ráno ty sacharidy tolik nevadí, z něčeho fungovat musím. Vločky rozvařím v mléce (tomu se nevyhýbám úplně, kupujeme přímo v našem kravíně čerstvé). To jím posypané dle chuti kokosem, mandlema, vlaškými ořechy, kustovnicí. Občas přidám karob.
Hodně moc jsem si taky oblíbila tuto raw kaši , tu milují i naše děti.
No a když je čerstvé a dobré ovoce, hlavně v létě, nakrájím si ho do misky, zasypu třeba slunečnicovými semínky, hrstí ovesných vloček a přidám bílý jogurt (udělaný doma z toho čerstvého mléka) takto.
Teď jak se ochladilo mi chutnají i teplé polévky, stačí talíř a jsem plná na dlouhou dobu a taky krásně prohřátá hned po ránu.

K obědu si dopřeju obvykle to, co celá rodina, jen oni mají jídlo + zeleninu, já zeleninu + jídlo. Prakticky to znamená, že mám talíř zeleniny a k tomu zbytek. Sacharidů, tedy rýže, brambor, těstovin (celozrnných samozřejmě) si dám max. dvě lžíce, víc ne.

Ke svačině si dám dle ročního období buď sýr a zeleninu, cottage a zeleninu, jogurt a zeleninu nebo nějakou pomazánku a zeleninové plátky. Znamená to mrkev na delší hranoly a k tomu mističku pomazánky (špaldová, tvarohová, čočková atd.). O víkendu si na tuhle svačinku dopřeju něco sladšího (špaldové muffiny, žitné brownies atd.)

No a večeře je už zcela bez jakýchkoliv sacharidů, obvykle listová zelenina, na ní nějaká tvrdší, která zasytí, třeba kedluben a k tomu nějaký sýr a šunka.

Pečivo téměř nejím, když ano, tak ke snídani a jen žitný kváskový chleba (celožitný). Občas ke svačině nebo salátu (dle situace a hladu) přidám celožitný knäckenbrot.

Toť vše :-) K tomu piju čaje, vodu a stravu doplňuji chlorelou, kterou jsem vyhodnotila jako přínosnou (naopak jsem upustila od ječmene, který je sice plný spousty dobrých věcí, ale užívala bych spíš nárazově pro období, kdy je to potřeba, ne trvale). K tomu jím 30g kustovnice denně, je plná vitamínů, prospěšná na hodně věcí a pomáhá hubnutí. A je dobrá a sladká k tomu.

Hroznou radost mi udělalo, když jsem si nedávno přečetla knihu mé oblíbenkyně Jillian Michaels a zjistila  u toho, že dodržuju skoro všechno (a došla jsem k tomu sama).
No a aby to nahlédnutí do mých návyků bylo kompletní...Každé ráno si dávám pozdrav slunci, opakování dle chuti a času, obvykle alespoň pětkrát. Asi třikrát za týden jdu ven s nordic walking hůlkami a jednou až dvakrát si dám intervalový trénink doma na běžeckém páse.

No a 9,5kg dole, v pase minus 10cm a doufám, že to není konec :-)

Jednu neřest ale mám. Kávu. Bez té nežiju, nefunguju a dávám si ji hned po sklenici vody s jablkem a pak ještě jednou až dvakrát v průběhu dne. No ale nějaká neřest mi zůstat musí, ne :-) (A miluju pivo, ale o tom už raději pomlčím, to do dietního režimu nepatří vůbec.)

Podzim

Že přišel podzim lze poznat více způsoby. U nás doma zaručeně tím, že děti nastoupí do školky, první týden onemocní a pak už se tam až do června neobjeví. Letos to není jiné. Kluci tam šli zatím týden na začátku a pak dva dny mezi nemocema. Záněty ucha, rýmy, kašle. Klasika.
A tak si doma čteme, tvoříme, teple oblečení (v době bez teplot) chodíme ven. Do přírody, do lesa, dál od lidí. Tady jsou nějaké střípky z nedělního výletu. Mimochodem tak hrozně foukalo, že jsme se v lese snad prvně v životě i báli, protože nám za zády padaly větve ze stromu, stromy se klátily tam a zpět a rozhodně to nevypadalo moc bezpečně.




Kluci nasbírali hromady listí, žaludů a dalších věcí. Budeme tvořit panáčka jako každý rok, obtiskovat listy, uděláme soutěž o nejoriginálnější žalud. Výsledkama se určitě pochlubím :-)

První vlaštovka

Jaro určitě neudělá, radost velikou. První věc šitá na mě. Ne recyklace,  přešívání,  úprava.  Úplně nová věc jen pro mě. Látka mi doma ležela, původní záměr, triko při muže, neuskutečněn, domácí šaty tedy vznikly právě z této látky. Ale toho strachu, že to pak nakonec vyhodím. Ale ono se to povedlo, i přes větší mouchy jsem spokojená a už třetí den mám z toho dobrou náladu kdykoliv se kouknu do zrcadla a tunikošaty uvidím.
Teď vím, že to určitě nebylo naposledy. Už mám vyhlídlé triko, udělám ho z látky, ze které jsem toho dětem udělala už hromadu a pořád je jí dost. Určitě se pak pochlubím.

A když jsem u toho chlubení,  na jaře jsem si zaškrtala své míry do tabulky velikostí. Když jsem se teď rozhodovala jakou velikost ušít, byla jsem hodně překvapená. V pase mám o 10 cm méně, o téměř deset kilo méně s hlavně, o jednu až dvě velikosti méně :-)  A to mi dělá radost možná ještě větší,  než ty povedené tunikošaty.

No a pro pořádek, je to střih Ottobre 3/2015 č. 1.







sobota 26. září 2015

Auta kam se podíváš

Tuhle látku jsem kupovala s nadšením, myslela jsem si, jak ji budou kluci milovat. Nestalo se, nějak se jim nezalíbila, asi kvůli té hnědé. Mají rádi veselé barvy. Tak jsem musela triko rozveselit zelenou a oranžovou. M1 sice prohlásil, že vypadá jako v pyžamu a tak bude nosit asi každou z věcí zvlášť, ale já jsem docela spokojená.
A na stroji čekají další látky.





A k šití kafe ze skvělého hrnku pro dobru náladu, který jsem si pořídila minulý víkend na Hrnčířském jarmarku v Kunštátě.