sobota 26. září 2015

Auta kam se podíváš

Tuhle látku jsem kupovala s nadšením, myslela jsem si, jak ji budou kluci milovat. Nestalo se, nějak se jim nezalíbila, asi kvůli té hnědé. Mají rádi veselé barvy. Tak jsem musela triko rozveselit zelenou a oranžovou. M1 sice prohlásil, že vypadá jako v pyžamu a tak bude nosit asi každou z věcí zvlášť, ale já jsem docela spokojená.
A na stroji čekají další látky.





A k šití kafe ze skvělého hrnku pro dobru náladu, který jsem si pořídila minulý víkend na Hrnčířském jarmarku v Kunštátě. 




pátek 25. září 2015

Trika

Včera jsme s klukama zasedli k hromadě látek doma. Že jako nebudeme koupovat nové a spotřebujeme ty, které doma máme. Namysleli si všichni hromadu věcí, já souhlasila. Ráno jsem se šla ale podívat do skříně a zjistila, že kromě nejstaršího nikdo nic nepotřebuje. M2 byl nadšený, včera  pořád plakal, že chce modré triko s ještěřkama, látky tam bylo tak ale na jednu záplatu, rozhodně ne na triko, ani na přední panel ne. Ráno dostal po bráchovi z loňska 4 trika a jedno z toho bylo jeho vysněné. No celý den ho nesundal. Dokonce si dal dobrovolně utěrku kolem krku, aby se nepobryndal u jídla.
V má oblečení taky docela dost, má nedostatek bodyček a tam nevím, jestli si troufnu na tu hromadu lemování, zatím to moc neumím. Ale říkala jsem si, že by taky mohl mít jednou něco nového, ne jenom staré věci nošené ze sekáče, od kamarádky po dvou dětech a nošené našima dvouma a bratrancem. Prostě staré věci po x dětech. Tak jsem mu chtěla dopřát něco nového.
Plány tedy zredukovány na polovinu.
Celé dopoledne jsem vykreslovala střihy, další část dne stříhala. Kalhoty ze staré košile, legíny, trika.
Odpoledne vznikly tyto první dvě vlaštovky.
Triko pro M1 z látky, kterou si vybral už snad před dvěma lety, ale vzor se mi zdál hodně veliký, na malém triku by nevynikl. A triko pro V z látky, ze které jsem tvořila už narozeninový komplet pro synovce.


A tramtarará, představuji novinku, před létem vznikly mé vlastní vyladěné štítky. Přece když to nosí i neteř, tak už je potřeba se podepsat, neee :-)




čtvrtek 24. září 2015

Vzpomínka na léto

Nebo vítání podzimu? Jak se to vezme. Po tomto létě jsem se opravdu na podzim těšila. Vysoké teploty nenesu vůbec dobře a tohle léto jich opravdu bylo až moc. Navíc s lezoucím miminem se nedalo jít ani na dvůr, dlažba byla rozpálená a lézt se tam nedalo.
Ale kluci si o to více užili bazén, výlety s tatínkem na kole, zmrzliny k odpolední kávě.
A spoleně jsme si užili hned několik dovolených.

Na začátku července jsme byli, jako tradičně, na šátkařském srazu. Sešlo se nás méně než každý rok, ale vůbec to nevadilo. Zase spousta milých, alternativně myslících, sympatických a příjemných lidiček, které spojuje jedna vášeň - k nošení svých ratolestí na vlastním těle. Příroda nádherná, atmosféra taky, jen to vedro bylo fakt spalující.

Kluci byli také letos poprvé u babičky a u dědy na prázdninách. U babiček z obou stran. Ti byli tak nadšení! Plakali, byli naštvaní, schovávali se pod stůl, prostě scény, že jsou zpět doma a že chtějí zpátky k babičce. Ale zároveň se tulili, vyprávěli, byli nadšení.

Uprostřed prázdnin velká dovolená s tatínkem. Český Krumlov, moje srdcovka. Mám rodinu v Českých Budějovicicíh a vždy, když se tam přiblížím, vybavím si svou milovanou prababičku, která už nežije. Moc doufám, že se s ní jednou tam nahoře setkám, utkvěla v mém srdci i v mé hlavě tak moc, že je mi až teskno, když ji tam dnes nepotkám. Ale vzpomínky na dětství, v té oblasti trávené, jsou krásné a ovlivnilo to i mé vnímání letošní dovolené. Užívali jsme si s dětma trochy ponocování (a po večerech chodili jen tak po městě a nasávali atmosféru), fotili, závodili (děti na zádech rodičů, jeden byl kůň, druhý veverka), zajeli jsme omrknout Lipno, svezli se parníkem. No dovolená jak má být a fotek taky hodně.

Ještě jsme nebyli ani doma a psala mi sestra. Měli jet na dovolenou s prarodiči, ti se omluvili, že jim do plánu vlezlo něco jiného. A půlka chaty na Lipně měla být osamocená. Nebyla, obsadila jsem ji já s dětma. Sice to bylo trochu náročné, po týdnu doma se vracet opět nějakých 6 hodin cesty do Čech, navíc sama s dětma. Ale stálo to za to! Kluci se svou milovanou sestřenicí, večerní pokec dospělých, koupání přímo před chatou, procházky lesem.

Jak ráda bych, aby tohle období nikdy neskončilo. Plno zážitků, hromada načerpané energie, lesy, příroda, chození bosky, plná bříška borůvek, ovoce, zeleniny a lahodná voda ve spalujícím slunci.
Ale všechno jednou končí. Něco jiného zase začíná. Ochladilo se, chodíme hodně ven, je na to víc sil a chuti. Jen zase začalo období nemocí a tak jsme s dětma doma, do školky skoro nechodí. Nevadí mi to, naopak, do školky je dávám s velkou nechutí, ráda je mám všechny společně doma. Užívám si to. Je to náročnější, ale jak dlouho pro ně ještě budu tou jedinou hvězdou na nebi? Jak dlouho bude každé pofoukání jen na mně, jejich obdivné pohledy patřit jen mně, jak dloho si ještě nebudou umět představit, že by někde byli beze mě? Dlouho ne. A tak si užívám každou chvíli a každý den a týden. Počasí nepočasí.

A tady pár vzpomínek na léto.

Šátkařský sraz v Zubří...





Český Krumlov...







Umění a ČB

Také v ČB








Dárek od mých hošíků
A nakonec Lipno...








Velký mrak zahalil naši dovolenou :-)

Bosochodíme