Jarní výlet

Vydali jsme se po stopách Evule, ta zase po stopách Kateřiny. I proto mám ty blogy tak ráda. Inspirace nikdy nedojde.
Po důkladném prokoumání trasy v klidu domova a po shlédnutí azurově modrého nebe jsme s radostí vyrazili.
Cíl cesty byl jasný. Rozhledna Zlobice u Malhostovic. Vydali jsme se k ní polníma cestama od Kuřimi.

Po červené. Hledání značek naše děti fakt hodně baví.

Užívali jsme si ty první náznaky jara všude okolo.

Cestou jsem si vzpomněla, jak Evule říkala, že jí příroda připomínala australský les. Já jsem tedy v Austrálii nebyla, ale úplně takto bych si ho představila.

Místy ale vypadal les jako typicky náš, se skrýšema pro šneky, s mechem a s ve větru se klátícími borovicemi.

 Kluci si nesli v batůžku dalekohled, aby prý lépe z té rozhledny viděli. No zapomněli ho vytáhnout. Co ale vytáhnout nezapomněli byla lupa, kterou zkoumali  zvířenu okolo.

Mně osobně tedy docela vyděsil tento nález, který ale jiné spíše fascinoval (nechápu). No jo, názorná ukázka, že příroda je drsná a moc se s tím nepáře.

U samotné rozhledny jsme se docela pobavili a to jejím hledáním. Ano, nemohli jsme  ji najít. Chodili jsme po areálu, prohlíželi si ovce a hledali cestu k rozhledně. Ta nikde. Muž vytáhl telefon, načetl mapy a zjistil, že cesta vede srkze ohrady. Všude ale byla cedulka "zákaz vstupu". Takže co teď? Nic, jenom hledat, která z těch cedulek není zákaz vstupu, ale nápis oznamující, že tudy je průchod umožněn, jen za sebou máte zavírat. Takže rozhledna nalezena, podívaná po okolí uskutečněna, pes plačící pod rozhlednou zase uklidněn naším návratem. A hurá na cestu zpátky.

No a čeho jsem si ještě užívala? Samozřejmě mé neutuchající fascinace stomy. A v tom krásném slunečném počasí to šlo lépe než kdy jindy.