úterý 26. srpna 2014

"Staré" radosti

V minulém roce zemřel manželovi dědeček. Jeho dům zůstal prázdný a v něm spousta věcí. Některé stály opravdu za to a skončily u nás doma. Třeba veliký rozkládací stůl do kuchyně, který se tu určitě ještě objeví, točící stolička, kterou chystám na opravu a taky se tu objeví.
Ale o tom to dnes psát nechci. Dnes chci psát o hrnečcích, které jsem tam objevila. Poslední tři. Moc se mi líbily, pamatuju si je ze svého dětství. Skončily osamělé, ležící bokem a já z nich měla velikou radost. Vlastně mám pořád, nikdo jiný než já z nich nepije a užívám si z nich kávu. Vždy se u toho trochu zasním, prohlídnu celý hrníček, popřemýšlím co vše má asi za sebou a dělá mi to radost.




A neméně unešená jsem byla ze dvou dokonale zachovalých plecháčků. Nevím proč, ale plecháčky obecně se mi hrozně líbí. Možná proto, že mi připomenou chvíle strávené s prababičkou na jihu Čech. Chodili jsme s nimi do lesa na lesní jahody a maliny, taky na borůvky. Vždycky jsme je několikrát vysypali, několikrát snědli, ale spokojení s jedním plným dorazili domů, kde z nich byla vynikající buchta.
No že jsou krásné?


Co mi ale dělá radost největší, a zárověň nejvíc těžkou hlavu, je pomněnkový servis od manželové babičky. Dala nám ho před pár lety, máme ho celou sadu, talířky, mísu na polévku, omáčkovník, velkou mísu. Vše dokonalé a netknuté. Babíčka je velmi šetřivá a tak si nový servis dala do úložného prostoru postele, odkud jej po hromadě let předala nám.
A proč mi dělá těžkou hlavu? Tak se mi líbí a tak si ho vážím, že mám problém ho použít. Kromě nafocené mísy je vše přikryté v komoře a čeká to na své chvíle slávy. Přemýšlím kam do kuchyně ho dát, ať je mi blíž, dělá mi radost. Ale zároveň mám takový strach, že ho rozbiju.


 Včera jsem při návštěvě doktorky procházela s dětma městěm a narazila ve výloze jednoho obchodu na pomněnkový hrnek vařák. Za stovku. Nekoupila jsem si ho, že nesmím být marnivka marnivá a utrácet za věci, které nejsou nezbytné. Tak toho lituju, tak bych ho měla ráda. Připomínal by mi tento milovaný a opečovávaný servis. Dýchá z něj na mě taky trochu závan minulosti, pomněnkové hrnečky jsme měli kdysi pradávno doma.

Ach ty staré časy. Patřím k lidem, kteří neradi vzpomínají na minulost. Upínám se k budoucnosti. Ale denně se učím užívat si hlavně přítomnosti. Pak ale objevím něco starého, co mi doby minulé připomene a je mi tak zvlášně na duši. Ale vůbec ne nepříjemně. Asi je třeba více si vážit toho co právě je, ocenit to ze všech sil. Ať jednou, za čas, za dlouhý čas, je zase na co vzpomínat, ať nám má zase být z čeho krásně na duši...

3 komentáře:

  1. Takovéhle staré poklady miluju. A taky děsně ráda chodím do různých Antiků a vetešnictví, jen tak si prohlížet staré, krásné věci s duší. Za každou z těch věcí vidím příběh a nejraději bych je všechny měla doma :-)
    Myslím, že je fajn, mít někde poblíž sebe takové věci. A určitě není od věci aspoň občas se oddat takové té zvláštní nostalgii.

    OdpovědětVymazat
  2. Přesně tak. Ale hrozně mě na tom baví ta kombinace s věcmi novými. Jak je někde toho starého moc tak tam kromě času tak trochu stojí i vzduch. Teda mně to tak přijde:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Pomněnkový servis už z malé ukázky vypadá překrásně. Kousek něčeho něžného v uspěchaném a krutém světě. Zasloužil by si občas vytáhnout třeba při slavnostní příležitosti. Určitě by všechny svoje jedlíky potěšil. Možná až malé děti trochu povyrostou?

    OdpovědětVymazat

Děkuji za každý komentář, dělají mi radost a povzbuzují k dalším příspěvkům.